A teď tu mám jednu zahraniční fantasy knih pro mládež od Ch. Paoliniho - Eldest, odkaz dračích jezdců . Tetralogie plná elfů, trpaslíků, kočkodlaků, draků a jiných kouzelných postav.
Jedna z kapitol je věnovaná paličkované krajce:
Na tenké niti
Nasuada rozrazila dveře do svých komnat, vykročila k pracovnímu stolu, tam klesla do židle a přestala vnímat okolí. Páteř měla tak strnulou, že se rameny ani nedotýkala opěradla. Neřešitelná situace, se kterou se museli Vardenové nějak vypořádat, jako by ji celou zmrazila. Stoupání a klesání její hrudi se zpomalovalo, až se konečně zklidnilo. Selhala jsem, bylo jediné, na co dokázala pomyslet.
„Paní, váš rukáv!“
Nasuadu to vytrhlo ze zamyšlení, pohlédla před sebe a uviděla, jak ji Farika bouchá prachovkou do pravé paže. Z vyšívaného rukávu stoupal obláček kouře. Nasuada vylekaně vyskočila ze židle, otáčela rukou a snažila se najít jeho zdroj. Rukáv a sukně se pomalu rozpadaly na bělavé pavučiny, které vypouštěly štiplavé výpary.
„Dostaň mě z toho,“ řekla.
Držela potřísněnou paži od těla a snažila se nehýbat, když jí Farika rozšněrovávala šaty. Služčiny prsty šmátraly po Nasuadiných zádech s horečným spěchem, neobratně rozvazovaly uzlíky a pak konečně povolily plátěný korzet, který věznil její trup. Jakmile šaty sklouzly, Nasuada vyškubla paže z rukávů a strhla ze sebe šaty.
Těžce oddechovala vedle stolu, oblečená jen v trepkách a lněné košili — Ulevilo se jí, že drahý opasek unikl škodě, ačkoli byl odporně načichlý.
„Spálilo vás to?“ zeptala se Farika. Nasuada zavrtěla hlavou, neschopná slova. Farika šťouchla do vrchních šatů špičkou boty — „Co je to za zlořád?“
„Jedna z Orrinových odporných sloučenin,“ zabručela Nasuada. „Rozlila jsem ji v jeho laboratoři.“ Zhluboka dýchala, aby se uklidnila a ohromeně zkoumala zničené šaty. Tkaly je ještě trpasličí ženy Dûrgrimst Ingeitum, dostala je jako dárek k posledním narozeninám a patřily k nejlepším kouskům jejího šatníku. Neměla je čím nahradit, ani si vzhledem k finančním problémům Vardenů nemohla nechat ušít nové. Nějak se bez nich budu muset obejít.
Farika zavrtěla hlavou. „To je smůla, přijít o tak krásné šaty.“ Obešla stůl k šicímu košíku a vrátila se s rytými nůžkami. „Mohly bychom aspoň zachránit co nejvíc látky. Odstřihnu rozpadlé části a nechám je spálit.“
Nasuada se zachmuřila, přecházela po pokoji sem a tam a kypěla hněvem nad vlastní nemotorností a že jí přibyl další problém do už tak přeplněného seznamu starostí. „Co teď budu na královském dvoře nosit?“ zeptala se zoufale.
Nůžky se rázně zakously do měkké látky. „Snad vaše lněné šaty.“
„Jsou příliš neformální, než abych se v nich mohla ukázat před Orrinem a jeho šlechtou.“
„Dejte těmhle ještě šanci, paní. Jsem si jistá, že je dokážu spravit tak, aby se daly zase nosit. Až skončím, budou vypadat dvojnásob vznešeněji než předtím.“
„Ne, ne. Zní to sice dobře, ale tohle nepůjde. Jen se mi vysmějí. Už tak je dost těžké vzbudit jejich úctu, byť jsem náležitě oblečena, natož kdybych na sobě měla zalátané šaty, které upozorňují na naši chudobu.“
Starší žena upřela na Nasuadu přísný pohled. „Půjde to, pokud se nebudete omlouvat za svůj vzhled. Nejen to, ručím vám za to, že ostatní dámy budou tak posedlé vaší novou módou, že vás budou napodobovat. Jen počkejte a uvidíte.“ Přešla ke dveřím, prudce je otevřela a podala poničenou látku jednomu ze strážných venku. „Vaše paní si přeje tohle spálit. Udělejte to tajně a nechte si to pro sebe, jinak se budete zodpovídat.“
Strážný se uklonil.
Nasuada se musela usmát. „Co bych si bez tebe počala, Fariko?“ „Nějak byste si poradila, řekla bych.“
Když si Nasuada oblékla zelené lovecké šaty, které svou světlou sukní poskytovaly trochu úlevy v denním horku, rozhodla se, že dokonce i když nemá o Orrinovi zrovna to nejlepší mínění, vezme si k srdci jeho radu, poruší svůj pravidelný režim a místo všeho teď pomůže Farice rozpárat poničené šaty. Zjistila, že tahle rutinní práce je výborný způsob, jak v klidu rozjímat. Zatímco vytahovala nitky, bavila se s Farikou o obtížné situaci Vardenů v naději, že by snad mohla přijít na řešení, které Nasuadě uniklo.
Nakonec jediné, čím jí snad mohla Farika přispět, byl její výrok: „Zdá se, že většina věcí na tomto světě má své jádro v bohatství. Kdybychom měli dostatek peněz, mohli bychom si koupit Galbatorixe i s jeho černým trůnem. Možná bychom s jeho muži ani nemuseli bojovat.“
Skutečně jsem doufala, že někdo jiný za mně udělá mou práci? zeptala se Nasuada sama sebe. Dovedla jsem nás do téhle slepé uličky, a tak nás z ní musím zase vyvést.
Chtěla vypárat šev, natáhla paži a zachytila špičkou nože za lem paličkované krajky, takže ji rozřízla. Zírala na díru v krajce, na
roztřepené konce vláken pergamenové barvy, která se kroutila po šatech jako červi, a ucítila, jak se jí z hrdla dere hysterický smích, i když se jí při tom v oku zaleskla slza. Copak její smůla nikdy neskončí?
Paličkovaná krajka byla nejcennější součástí šatů. I když na výrobu krajky byla třeba zručnost, její vzácnost a vysoká cena vyplývaly především z nesmírného množství času, který bylo třeba práci věnovat. Upaličkovat krajku trvalo tak dlouho, že pokud jste se dali do krajkového závoje, strávený čas se neměřil na týdny, ale na měsíce. Krajka se cenila víc než zlato nebo stříbro stejné váhy.
Přejela prsty přes pás nití a zastavila na trhlině, kterou před chvíli udělala. Udělat krajku nevyžaduje ani tolik energie jako spíš čas. Ona sama to dělala nerada. Energie… energie… V tu chvíli jí hlavou proletěl sled obrazů: Orrin, jak mluví o využití kouzla ve výzkumu; Triax, která řídí Du Vrangr Gata po smrti Dvojčat; ona sama hledící vzhůru do tváře jednoho z vardenských léčitelů, který jí vysvětloval pravidla kouzlení, když jí bylo jen pět nebo šest let. Nesourodé zážitky tvořily řetězec úvah, který byl tak fantastický a nepravděpodobný, že se nakonec zasmála.
Farika se na ní nechápavě podívala a čekala na vysvětlení. Nasuada hladce vstala, až jí šaty skoro sklouzly z klína na zem. „Okamžitě mi zavolej Triannu,“ řekla. „Nezajímá mě, co zrovna dělá; přived ji sem.“
Pleť kolem Faričiných očí se napjala, ale uklonila se a řekla: „Jak si přejete, paní.“ A odešla skrytými dveřmi pro služebnictvo.
„Děkuji,“ zašeptala Nasuada v už prázdném pokoji.
Chápala neochotu své služebné; také se necítila dobře, kdykoli měla jednat s kouzelníky. Vlastně věřila jenom Eragonovi, protože je Jezdec — ačkoli to není žádná záruka počestnosti, jak už předvedl Galbatorix — a kvůli jeho přísaze věrnosti, o které Nasuada věděla, že ji nikdy neporuší. Děsilo ji uvažovat o silách kouzelníků. Jen pomyšlení, že zdánlivě obyčejná osoba může zabít jediným slovem; proniknout člověku do mysli, když se jí zachce; podvádět, lhát a krást, aniž by ji někdo přistihl; i jinak téměř beztrestně vzdorovat společnosti…
Zrychlil se jí tep.
Jak můžete prosazovat právo, když má jistá část obyvatel mimořádné síly? Na té nejzákladnější úrovni není válka Vardenů proti Království nic víc než snaha spravedlivě potrestat muže, který zneužil kouzelnické schopnosti, a zabránit mu, aby páchal další zločiny. Všechna tahle bolest a hrůzy kvůli tomu, že dosud nikdo neměl sílu odporovat Galbatorixovi. Dokonce ani nezemře ve věku, kterého se dožívají normální smrtelníci!
I když neměla kouzla v lásce, věděla, že budou hrát klíčovou roli ve svržení Galbatorixe, a že dokud vítězství nebude jisté, nemůže si dovolit znepřátelit ty, kdo je ovládají. Až bude po všem, teprve pak muže začít řešit problém, který představují.
Z myšlenek ji vytrhlo prudké zaklepání na dveře komnaty. Nasadila přátelský úsměv, opevnila si mysl, jak ji to učili, a řekla: „Vstupte!“
Bylo důležité, aby se chovala zdvořile po tom, co si nechala Triannu zavolat takovým neomaleným způsobem.
Dveře se otevřely a do pokoje vkráčela tmavovlasá čarodějnice; musela zřejmě spěchat, takže jí teď rozcuchané lokny trčely vzhůru a vypadala, jako by ji právě vytáhli z postele. Uklonila se po trpasličím způsobu a řekla: „Volala jste mě, paní?“
„Ano.“ Nasuada klesla do židle a pomalým pohledem přejela Triannu odshora dolů. Čarodějnice při Nasuadině prohlídce zvedla bradu. „Potřebuji to vědět: Jaké je nejdůležitější pravidlo kouzlení?“ začala Nasuada bez úvodu.
Trianna se zamračila, ale okamžitě odpověděla: „Že cokoli děláte pomocí kouzla, vyžaduje stejné množství energie, jako kdybyste to dělala jakýmkoli jiným způsobem.“
„A to, co dokážeš udělat, je omezeno jenom tvou vynalézavostí a znalostí starověkého jazyka?“
„Jsou tu i další omezení, ale obecně platí, že je to tak. Proč se na to ptáte, paní? Toto jsou základní principy kouzlení, které — ač nejsou všeobecně známé — jistě dobře znáte.“
„To ano. Chtěla jsem se ujistit, že jsem je správně pochopila.“ Aniž by se pohnula ze židle, sáhla Nasuada na zem a zvedla šaty tak, aby Trianna viděla poškozenou krajku. „Takže i za těchto omezení bys měla být schopna vymyslet zaklínadlo, které umožní vyrábět krajky pomocí kouzla.“
Tmavé rty čarodějnice zkřivil blahosklonný úsměv. „Du Vrangr Gata má důležitější povinnosti než spravovat tvoje šaty, paní. Náš um není tak obyčejný, abychom jím mrhali na prosté rozmary. Jsem si jistá, že tvoje švadleny a krejčí jsou schopni splnit tvé požadavky — Teď, pokud mě omluvíš, bych…“
„Mlč, ženo,“ řekla Nasuada stroze. Trianna úžasem oněměla uprostřed věty. „Vidím, že musím dát Du Vrangr Gata totéž ponaučení, jaké jsem dala Radě starších: možná jsem mladá, ale nejsem žádné dítě, abyste se ke mně chovali povýšeně. Ptám se na krajky, protože pokud ji dokážu vyrobit snadno a rychle pomocí kouzla, pak můžem zaopatřit Vardeny prodejem levných paličkovaných a šitých krajek po celém Království. Galbatorixovi vlastní lidé nám dají peníze, které potřebujeme k přežití.“
„Ale to je směšné,“ namítla Trianna. Dokonce i Farika vypadala nedůvěřivě. „Nemůžete zaplatit válku krajkami.“
Nasuada povytáhla obočí. „A proč ne? Ženy, které si jinak nemohou dovolit vlastní krajku, po té naší sáhnou. Bude ji chtít každá farmářská ženuška, která touží vypadat bohatší, než ve skutečnosti je. Dokonce i zámožní kupci a šlechtici nám dají své zlato, protože naše krajka bude jemnější než kterákoli na trhu, vyšívaná lidskýma rukama. Nashromáždíme možná větší jmění, než mají trpaslíci. Tedy pokud dokážete tak dobře kouzlit, abyste udělali to, co po vás chci.“
Trianna pohodila hlavou. „Pochybuješ o mých schopnostech?“
„Takže ujednáno!“
Trianna zaváhala, pak si vzala od Nasuady šaty a chvíli si prohlížela pruh krajky. Nakonec řekla: „Mělo by to jít, ale budu muset provést pár zkoušek, než si budu úplně jistá.“
„Udělej to okamžitě. Od této chvíle je to váš nejdůležitější úkol. A sežeňte si zkušenou krajkářku, aby vám poradila se vzory.“
„Ano, paní Nasuado.“
Nasuada zmírnila hlas. „Dobrá. Také chci, abys vybrala nejbystřejší členy Du Vrangr Gata a pracovala s nimi na vymýšlení dalších kouzelných technik, které pomohou Vardenům. To je vaše povinnost, ne má.“
„Ano, paní Nasuado.“
„Teď mě omluv. Zítra ráno mi podáš zprávu.“
„Ano, paní Nasuado.“
Nasuada spokojeně sledovala, jak čarodějnice odešla, pak zavřela oči a chvíli si užívala pocitu hrdosti na to, čeho právě dosáhla. Věděla, že žádný muž, dokonce ani její otec, by nevymyslel takové řešení. ,,To je můj příspěvek Vardenům,“ řekla si a přála si, aby se toho dožil Ažihad.
Nahlas pak řekla: „Překvapuji tě, Fariko?“
„Vy vždycky, paní.“
Christopher Paolini: Eldest Odkaz Dračích jezdců
Z anglického originálu Eldest, Inheritance, Book 2
Vydalo nakladatelství Fragment, Humpolecká 1503, Havlíčkův Brod, jako svou 1123. publikaci.
Další zmínka o paličkování v české knize - Kniha se jmenuje Křišťálový klíč, díl III, autorem je Vlastmimil Vondruška.
„Je to tu pěkné,“ chválila nábytek, když si všechno prohlédla.
„Máte vkus, má paní. Ale chybí tu něco pro radost. Nějaká váza, pár obrazů a taky dečky.“
„Dečky?“ Neměla ráda vyšívané ubrusy, které poznala z vídeňských paláců.
„Krajkové dečky,“ upřesnila Debora.
„Krajkové?“ opakovala Pavlína. Krajky měla ráda, ale znala jen ty, které se přišívaly na okraje rukávů, límců a kapesníčků.
„Zítra přinese nějaké ukázat.“
Debora splnila. Druhý den přinesla dva tucty pečlivě naškrobených deček. Všechny měly kruhový tvar a byly jemné jako pavučiny. Něco takového Pavlína dosud neviděla.
„Ty jsem paličkovala já,“ přiznala správcova manželka a ani neskrývala pýchu. „Není to snadné, ale v kraji je dnes velká konkurence. Tisíce žen pracují pro faktory. Jenže skoro všechny dělají krajky v páscích. Dečky mě naučila paličkovat moje sestřenice ze saské strany. Abyste rozuměla, pocházím z rodu Barbory Uttmannové. Ta před sto padesáti lety s krajkářstvím na druhé straně hor v Annabergu začala.“
Pavlína si dečky nadšeně prohlížela a okamžitě se představila, co by s nimi bylo možno podniknout. Začala se Debory vyptávat, za kolik je prodává a kolik jich dokáže za měsíc vyrobit. Její odpovědi ji moc nepotěšily. Cena byla dobrá, jenže dečky byly pracné, a tak vyráběla nejvýše čtyři za měsíc. Všechny prodala na výročním jarmarku v Teplicích, kam jezdívala jednou za rok. Kupovali je především zámožní návštěvníci lázní.
Pavlína si od Debory čtyři koupila a ozdobila jimi nábytek ve svém budoáru. Po vázách, obrazech a kobercích se zatím nepídila, tuhle starost chtěla nechat na svém milenci. Ve Vídni měl mnohem lepší možnost sehnat kvalitní kusy. Navíc netušila, co by se mu vlastně líbilo. Krajky jí ovšem stále leží v hlavě. Obešla všechny tři vesnice, které k malému panství Huberta von Traunstein patřily, ale zklamaně zjistila, že žádná poddaná krajky nepaličkuje a ani jedna to neumí. Tady žily prostě rodiny hamerníků, dřevorubců, uhlířů a povozníků. A tak to nakonec nechala být. Jedna krajkářka byla málo, aby mělo smysl se tomuhle obchodu věnovat, i když ji lákal.
Vlastimil Vondruška, Křišťálový klič III Jarmarečník. Vydala Moravská Bastei MOBA, sro, Brno, 2020, www.mobaknihy.cz, www.facebook.com/moba.cz, © Vlastimil Vondruška, 2020, © Moravská Bastei MOBA, sro, Brno 2020, Elektronické formáty DRUSALA, sro, ISBN 978-80-243-9572-2 (epub)
Krajky ze sbírek Židovského muzea v Praze
Tuto knihu jsem objevila při lednové návštěvě Prahy. Původně jsem hledala v obchůdcích s židovskou tématikou úplně jinou knihu, kterou měli ve všech možných jazycích kromě češtiny - byť pojednávala o pověsti pražského Golema, ale pak při prohrabování se v regálech na mne vykoukla obálka této knihy. Sice to pak chvíli vypadalo, že mi ji ani nemohou prodat, protože už ani nemohli najít cenu a jestli ji mají vůbec v evidenci!!! Naštěstí se povedlo a knihu jsem si odvezla domů. Občas se vyplatí zajít i do krámků, kde by byla pravděpodobnost, že by knihu o paličkovaných či jiných krajkách vůbec měli, velmi malá.
.jpg)
.jpg)
.jpg)
.jpg)
.jpg)
Knižní perlička
Byla jsem upozorněna na knížku Krajky nad krajem. Byla vydaná už v roce 1958, takže je k sehnání pouze v antikvariátech. Naštěstí se mi ji podařilo koupit přes internetový antikvariát trhknih.cz (mimochodem dají se tam sehnat i učebnice paličkování).
Kniha popisuje život krajkářek a krajkářů hlavně ve Vamberku a okolí, ale zmiňuje se i o Annabergu, Krušných horách. Děj je situován pár let přes výstavou v Praze v roce 1891.
Já jsem si ji přečetla za jedno odpoledne. Kraj kolem Vamberka znám, a proto je úžasné, když čtu popis cesty faktora za krajkami a v duchu vidím cestu, kudy musel jít. Samozřejmě tenkrát městečko i okolní vesnice vypadaly jinak, některé zanikly, jiné se rozrostly. Mnohé názvy vesnic jsem si musela „vygůglit“, protože dnes už jsou součástí Vamberka a zbylo z nich jen pár domů, případně jen hřbitov.
Pro nekrajkáře nebo toho, komu krajky nic neříkají, je to docela nudná kniha, spíše taková červená kniha, kdy ona má ráda jeho, on má ale rád jinou, ale tu první má rád zase jiný a nakonec se vezmou a žijí spolu šťastně až do smrti…. Těm, co ale krajky říkají hodně, se ta kniha bude líbit.
Více si přečtěte v "Krajka v knize, filmu..."
Několik pasáží mě zaujalo: Např.:
Barunka Motyčková z Merklovic (hlavní postava) chodí do krajkářské školy ve Vamberku, kde paličkuje krajky na výdělek. Navrhla si krajku pro výstavu v Praze v roce 1891 a domlouvá se s paní učitelkou Kubiasovou, jak to všechno stihne. A teď pozorně čtěte:
„Dobře je to uděláno. To ty sama?“ zeptala se.
„Ne, tatínek. Rád to dělá a rozumí tomu.“ (rozuměj – vypichování podvinku do prešpánu)
„To vidím. Bude se ti na tom dobře pracovat. Tuhle jsem ti nechala udělat podušku. Je dobře vycpaná a širší, než obvykle bývá. Krajka bude široká šedesát centimetrů, a tak jsem si myslila, že nebude vadit, když poduška bude mít aspoň pětasedmdesát centimetrů.“……
„Ostatně času máš dost, do výstavy je ještě půl druhého roku, za tu dobu můžeš být hotova.“
„Já jsem si to už propočítala,“ začala nesměle Barunka, ale hned se zarazila.
„Opravdu?“ Učitelka se podívala s nedůvěrou na žačku. „Zajímalo by mne, jak jsi na to šla. Tak povídej.“
„Budu pracovat jemnou páskovou krajku s třemi páry slabými, z toho jedním vodivým a krajním, a dvěma páry silnými. Vzor je točitý do ornamentu. Některé z těchto ornamentů se točí do oválu. Na to si budu musit dát zvlášť pozor. Při kreslení návrhu jsem si propočítala, že do jednoho metru mi připadne deset raportů. A jeden takový raport bude pracovat asi tak padesát hodin. Celý metr si tedy vyžádá pěti set hodin, takže – budu-li denně pracovat nejméně osm hodin – budu s ním hotova za deset týdnů a tři dny. Na celou krajku budu pak potřebovat tisíc šest set hodin, tj. asi dvaatřicet týdnů. Potom však musím upaličkovat ještě dvě manžety a u nich si jeden metr vyžádá doby aspoň tří set hodin. Budu mít tedy co dělat, abych krajku dokončila včas, ale dokázat to mohu. Ostatně v letních měsících mohu pracovat víc než osm hodin denně.“…
Dovedete si představit, že by dneska takovou krajku někdo upaličkoval a spočítal si cenu?? Počítám-li dvě stě korun na hodinu, tak by celá ta krajka přišla na víc jak 250 tisíc…. Když dnes chcete prodat krajku, na které pracujete více jak deset hodin, tak vám nikdo nechce dát víc jak pětistovku… Nevím, jestli nakonec Barunka krajku prodala sama nebo přes faktora, ale ani tenkrát si krajkářky a krajkáři moc nevydělali:
„… A co bídy bývalo tady v našich horách (rozuměj Orlických)! Polí málo, výdělek skoro žádný, a tak jen ty herdule a paličky, a to byla věru macecha zla. Sám to dobře vím, doma jsme všichni paličkovali, máma, táta i my děti, a přesto jsme často ani ty brambory neměli. …“
Kniha nebo propagační brožura....
Na internetových stránkách jednoho pražského antikvariátu jsem našla publikaci s názvem
Československá ručně paličkovaná krajka
(VYDAL V PROSINCI 1957 INSTITUT UMĚLECKÉ VÝROBY A TVAROVÉHO VÝVOJE, PODNIK ÚSVD VE SVÉPOMOCI, ÚČELOVÉM PODNIKU ÚSTŘEDNÍ RADY DRUŽSTEV, PRAHA II, NÁMĚSTÍ MAXIMA GORKÉHO 10)
Úvodní slovo CESTA KRAJKY napsala paní Božena Rothmayerová. V publikaci jsou převážně černobílé fotografie krajek, prezentované tehdejšími výrobními družstvy Zádruha Praha, VKV Vamberk a Kroj Bratislava. Celá publikace mi spíše připomíná propagační brožuru, určenou pro nějakou mezinárodní výstavu. Z popisků krajek se nedozvíme, kdo je autorem jednotlivých vzorů, fotografie nejsou příliš kvalitní, ale vzhledem k roku vydání je to pochopitelné. Nicméně je to takové milé ohlédnutí do doby, kdy si krajky nacházely cestu mezi širší veřejnost a zachytávaly do svých nití stále více a více krajkářek.
Tak jestli na tuto knihu narazíte ať už v antikvariátu nebo v nějaké knihovně, rozhodně si ji kupte nebo přečtěte a prohlédněte. Je to takový krajkový bonbónek.
Další úlovek z antikvariátu
Ludmila Kybalová SOUČASNÁ KRAJKA
(vydal Odeon, nakladatelství krásné literatury a umění, n.p. v roce 1981
Malá útlá knížečka představuje práce šestnácti tehdejších výtvarnic – krajkářek, tzv. krajkové tapisérie černobílými i barevnými fotografiemi:
Luba Krejčí, Jiřina Trojanová – Pavlitová, Gabriela Šlechtová, Vlasta Šolcová, Bohumila Gruškovská, Marie Vaňková – Kuchynková, Eva Fialová, Blanka Hanušová, Lidmila Hromková – Křečanová, Marie Jarkovská, Emilie Frydecká, Milča Eremiášová, Ludmila Kaprasová, Marie Maťhová, Renata Rozsívalová, Jana Slámová
Pokud se zajímáte trochu více o textilní výtvarno, pátrejte v kamenných i internetových antikvariátech a najdete podobné poklady.
Eva Marková - Slovenské čipky
vydáno v roce 1962
Přes internetový antikvariát se mi konečně podařilo koupit knihu Evy Markové - Slovenské čipky.
Autorka se věnuje slovenské paličkované krajce, která se vyráběla a používala na slovenském venkově v posledních dvou stoletích. Popisuje krajky jednotlivých oblastí, tzv. krajky „banické a rolnické“. Seznamuje nás i používanými materiály, pomůckami a věnuje se praktickému využití krajek. Kniha obsahuje veliké množství barevných i černobílých fotografií. Kdo se věnuje podrobněji paličkované krajce, najde v této knize spoustu užitečných informací.
Na tenké niti
Nasuada rozrazila dveře do svých komnat, vykročila k pracovnímu stolu, tam klesla do židle a přestala vnímat okolí. Páteř měla tak strnulou,
že se rameny ani nedotýkala opěradla. Neřešitelná situace, se kterou se museli Vardenové nějak vypořádat, jako by ji celou zmrazila. Stoupání a
klesání její hrudi se zpomalovalo, až se konečně zklidnilo. Selhala jsem, bylo jediné, na co dokázala pomyslet.
„Paní, váš rukáv!“
Nasuadu to vytrhlo ze zamyšlení, pohlédla před sebe a uviděla, jak ji Farika bouchá prachovkou do pravé paže. Z vyšívaného rukávu stoupal
obláček kouře. Nasuada vylekaně vyskočila ze židle, otáčela rukou a snažila se najít jeho zdroj. Rukáv a sukně se pomalu rozpadaly na bělavé
pavučiny, které vypouštěly štiplavé výpary.
„Dostaň mě z toho,“ řekla.
Držela potřísněnou paži od těla a snažila se nehýbat, když jí Farika rozšněrovávala šaty. Služčiny prsty šmátraly po Nasuadiných zádech s
horečným spěchem, neobratně rozvazovaly uzlíky a pak konečně povolily plátěný korzet, který věznil její trup. Jakmile šaty sklouzly, Nasuada
vyškubla paže z rukávů a strhla ze sebe šaty.
Těžce oddechovala vedle stolu, oblečená jen v trepkách a lněné košili — Ulevilo se jí, že drahý opasek unikl škodě, ačkoli byl odporně
načichlý.
„Spálilo vás to?“ zeptala se Farika. Nasuada zavrtěla hlavou, neschopná slova. Farika šťouchla do vrchních šatů špičkou boty — „Co je to za
zlořád?“
„Jedna z Orrinových odporných sloučenin,“ zabručela Nasuada. „Rozlila jsem ji v jeho laboratoři.“ Zhluboka dýchala, aby se uklidnila a
ohromeně zkoumala zničené šaty. Tkaly je ještě trpasličí ženy Dûrgrimst Ingeitum, dostala je jako dárek k posledním narozeninám a patřily k
nejlepším kouskům jejího šatníku. Neměla je čím nahradit, ani si vzhledem k finančním problémům Vardenů nemohla nechat ušít nové. Nějak se bez
nich budu muset obejít.
Farika zavrtěla hlavou. „To je smůla, přijít o tak krásné šaty.“ Obešla stůl k šicímu košíku a vrátila se s rytými nůžkami. „Mohly bychom
aspoň zachránit co nejvíc látky. Odstřihnu rozpadlé části a nechám je spálit.“
Nasuada se zachmuřila, přecházela po pokoji sem a tam a kypěla hněvem nad vlastní nemotorností a že jí přibyl další problém do už tak
přeplněného seznamu starostí. „Co teď budu na královském dvoře nosit?“ zeptala se zoufale.
Nůžky se rázně zakously do měkké látky. „Snad vaše lněné šaty.“
„Jsou příliš neformální, než abych se v nich mohla ukázat před Orrinem a jeho šlechtou.“
„Dejte těmhle ještě šanci, paní. Jsem si jistá, že je dokážu spravit tak, aby se daly zase nosit. Až skončím, budou vypadat dvojnásob
vznešeněji než předtím.“
„Ne, ne. Zní to sice dobře, ale tohle nepůjde. Jen se mi vysmějí. Už tak je dost těžké vzbudit jejich úctu, byť jsem náležitě oblečena, natož
kdybych na sobě měla zalátané šaty, které upozorňují na naši chudobu.“
Starší žena upřela na Nasuadu přísný pohled. „Půjde to, pokud se nebudete omlouvat za svůj vzhled. Nejen to, ručím vám za to, že ostatní dámy
budou tak posedlé vaší novou módou, že vás budou napodobovat. Jen počkejte a uvidíte.“ Přešla ke dveřím, prudce je otevřela a podala poničenou
látku jednomu ze strážných venku. „Vaše paní si přeje tohle spálit. Udělejte to tajně a nechte si to pro sebe, jinak se budete zodpovídat.“
Strážný se uklonil.
Nasuada se musela usmát. „Co bych si bez tebe počala, Fariko?“ „Nějak byste si poradila, řekla bych.“
Když si Nasuada oblékla zelené lovecké šaty, které svou světlou sukní poskytovaly trochu úlevy v denním horku, rozhodla se, že dokonce i když
nemá o Orrinovi zrovna to nejlepší mínění, vezme si k srdci jeho radu, poruší svůj pravidelný režim a místo všeho teď pomůže Farice rozpárat
poničené šaty. Zjistila, že tahle rutinní práce je výborný způsob, jak v klidu rozjímat. Zatímco vytahovala nitky, bavila se s Farikou o obtížné
situaci Vardenů v naději, že by snad mohla přijít na řešení, které Nasuadě uniklo.
Nakonec jediné, čím jí snad mohla Farika přispět, byl její výrok: „Zdá se, že většina věcí na tomto světě má své jádro v bohatství. Kdybychom
měli dostatek peněz, mohli bychom si koupit Galbatorixe i s jeho černým trůnem. Možná bychom s jeho muži ani nemuseli bojovat.“
Skutečně jsem doufala, že někdo jiný za mně udělá mou práci? zeptala se Nasuada sama sebe. Dovedla jsem nás do téhle slepé uličky, a tak nás
z ní musím zase vyvést.
Chtěla vypárat šev, natáhla paži a zachytila špičkou nože za lem paličkované krajky, takže ji rozřízla. Zírala na díru v krajce, na
roztřepené konce vláken pergamenové barvy, která se kroutila po šatech jako červi, a ucítila, jak se jí z hrdla dere hysterický smích, i když se
jí při tom v oku zaleskla slza. Copak její smůla nikdy neskončí?
Paličkovaná krajka byla nejcennější součástí šatů. I když na výrobu krajky byla třeba zručnost, její vzácnost a vysoká cena vyplývaly
především z nesmírného množství času, který bylo třeba práci věnovat. Upaličkovat krajku trvalo tak dlouho, že pokud jste se dali do krajkového
závoje, strávený čas se neměřil na týdny, ale na měsíce. Krajka se cenila víc než zlato nebo stříbro stejné váhy.
Přejela prsty přes pás nití a zastavila na trhlině, kterou před chvíli udělala. Udělat krajku nevyžaduje ani tolik energie jako spíš čas. Ona
sama to dělala nerada. Energie… energie… V tu chvíli jí hlavou proletěl sled obrazů: Orrin, jak mluví o využití kouzla ve výzkumu; Triax, která
řídí Du Vrangr Gata po smrti Dvojčat; ona sama hledící vzhůru do tváře jednoho z vardenských léčitelů, který jí vysvětloval pravidla kouzlení,
když jí bylo jen pět nebo šest let. Nesourodé zážitky tvořily řetězec úvah, který byl tak fantastický a nepravděpodobný, že se nakonec zasmála.
Farika se na ní nechápavě podívala a čekala na vysvětlení. Nasuada hladce vstala, až jí šaty skoro sklouzly z klína na zem. „Okamžitě mi
zavolej Triannu,“ řekla. „Nezajímá mě, co zrovna dělá; přived ji sem.“
Pleť kolem Faričiných očí se napjala, ale uklonila se a řekla: „Jak si přejete, paní.“ A odešla skrytými dveřmi pro služebnictvo.
„Děkuji,“ zašeptala Nasuada v už prázdném pokoji.
Chápala neochotu své služebné; také se necítila dobře, kdykoli měla jednat s kouzelníky. Vlastně věřila jenom Eragonovi, protože je Jezdec —
ačkoli to není žádná záruka počestnosti, jak už předvedl Galbatorix — a kvůli jeho přísaze věrnosti, o které Nasuada věděla, že ji nikdy
neporuší. Děsilo ji uvažovat o silách kouzelníků. Jen pomyšlení, že zdánlivě obyčejná osoba může zabít jediným slovem; proniknout člověku do
mysli, když se jí zachce; podvádět, lhát a krást, aniž by ji někdo přistihl; i jinak téměř beztrestně vzdorovat společnosti…
Zrychlil se jí tep.
Jak můžete prosazovat právo, když má jistá část obyvatel mimořádné síly? Na té nejzákladnější úrovni není válka Vardenů proti Království nic
víc než snaha spravedlivě potrestat muže, který zneužil kouzelnické schopnosti, a zabránit mu, aby páchal další zločiny. Všechna tahle bolest a
hrůzy kvůli tomu, že dosud nikdo neměl sílu odporovat Galbatorixovi. Dokonce ani nezemře ve věku, kterého se dožívají normální smrtelníci!
I když neměla kouzla v lásce, věděla, že budou hrát klíčovou roli ve svržení Galbatorixe, a že dokud vítězství nebude jisté, nemůže si
dovolit znepřátelit ty, kdo je ovládají. Až bude po všem, teprve pak muže začít řešit problém, který představují.
Z myšlenek ji vytrhlo prudké zaklepání na dveře komnaty. Nasadila přátelský úsměv, opevnila si mysl, jak ji to učili, a řekla: „Vstupte!“
Bylo důležité, aby se chovala zdvořile po tom, co si nechala Triannu zavolat takovým neomaleným způsobem.
Dveře se otevřely a do pokoje vkráčela tmavovlasá čarodějnice; musela zřejmě spěchat, takže jí teď rozcuchané lokny trčely vzhůru a vypadala,
jako by ji právě vytáhli z postele. Uklonila se po trpasličím způsobu a řekla: „Volala jste mě, paní?“
„Ano.“ Nasuada klesla do židle a pomalým pohledem přejela Triannu odshora dolů. Čarodějnice při Nasuadině prohlídce zvedla bradu. „Potřebuji
to vědět: Jaké je nejdůležitější pravidlo kouzlení?“ začala Nasuada bez úvodu.
Trianna se zamračila, ale okamžitě odpověděla: „Že cokoli děláte pomocí kouzla, vyžaduje stejné množství energie, jako kdybyste to dělala
jakýmkoli jiným způsobem.“
„A to, co dokážeš udělat, je omezeno jenom tvou vynalézavostí a znalostí starověkého jazyka?“
„Jsou tu i další omezení, ale obecně platí, že je to tak. Proč se na to ptáte, paní? Toto jsou základní principy kouzlení, které — ač nejsou
všeobecně známé — jistě dobře znáte.“
„To ano. Chtěla jsem se ujistit, že jsem je správně pochopila.“ Aniž by se pohnula ze židle, sáhla Nasuada na zem a zvedla šaty tak, aby
Trianna viděla poškozenou krajku. „Takže i za těchto omezení bys měla být schopna vymyslet zaklínadlo, které umožní vyrábět krajky pomocí
kouzla.“
Tmavé rty čarodějnice zkřivil blahosklonný úsměv. „Du Vrangr Gata má důležitější povinnosti než spravovat tvoje šaty, paní. Náš um není tak
obyčejný, abychom jím mrhali na prosté rozmary. Jsem si jistá, že tvoje švadleny a krejčí jsou schopni splnit tvé požadavky — Teď, pokud mě
omluvíš, bych…“
„Mlč, ženo,“ řekla Nasuada stroze. Trianna úžasem oněměla uprostřed věty. „Vidím, že musím dát Du Vrangr Gata totéž ponaučení, jaké jsem dala
Radě starších: možná jsem mladá, ale nejsem žádné dítě, abyste se ke mně chovali povýšeně. Ptám se na krajky, protože pokud ji dokážu vyrobit
snadno a rychle pomocí kouzla, pak můžem zaopatřit Vardeny prodejem levných paličkovaných a šitých krajek po celém Království. Galbatorixovi
vlastní lidé nám dají peníze, které potřebujeme k přežití.“
„Ale to je směšné,“ namítla Trianna. Dokonce i Farika vypadala nedůvěřivě. „Nemůžete zaplatit válku krajkami.“
Nasuada povytáhla obočí. „A proč ne? Ženy, které si jinak nemohou dovolit vlastní krajku, po té naší sáhnou. Bude ji chtít každá farmářská
ženuška, která touží vypadat bohatší, než ve skutečnosti je. Dokonce i zámožní kupci a šlechtici nám dají své zlato, protože naše krajka bude
jemnější než kterákoli na trhu, vyšívaná lidskýma rukama. Nashromáždíme možná větší jmění, než mají trpaslíci. Tedy pokud dokážete tak dobře
kouzlit, abyste udělali to, co po vás chci.“
Trianna pohodila hlavou. „Pochybuješ o mých schopnostech?“
„Takže ujednáno!“
Trianna zaváhala, pak si vzala od Nasuady šaty a chvíli si prohlížela pruh krajky. Nakonec řekla: „Mělo by to jít, ale budu muset provést pár
zkoušek, než si budu úplně jistá.“
„Udělej to okamžitě. Od této chvíle je to váš nejdůležitější úkol. A sežeňte si zkušenou krajkářku, aby vám poradila se vzory.“
„Ano, paní Nasuado.“
Nasuada zmírnila hlas. „Dobrá. Také chci, abys vybrala nejbystřejší členy Du Vrangr Gata a pracovala s nimi na vymýšlení dalších kouzelných
technik, které pomohou Vardenům. To je vaše povinnost, ne má.“
„Ano, paní Nasuado.“
„Teď mě omluv. Zítra ráno mi podáš zprávu.“
„Ano, paní Nasuado.“
Nasuada spokojeně sledovala, jak čarodějnice odešla, pak zavřela oči a chvíli si užívala pocitu hrdosti na to, čeho právě dosáhla. Věděla, že
žádný muž, dokonce ani její otec, by nevymyslel takové řešení. ,,To je můj příspěvek Vardenům,“ řekla si a přála si, aby se toho dožil Ažihad.
Nahlas pak řekla: „Překvapuji tě, Fariko?“
„Vy vždycky, paní.“
