Jak jsem ke krajce přišla

 

Rubrika "o mně" je tak trochu za trest na webových stránkách. Co o sobě napsat, aby člověk nevypadal jako vejtaha nebo jako uťáplý ňouma. Aby si po přečtení článku čtenář neklepal na čelo nebo aby znechuceně nepřekliknul jinam. Nevím. Pokusila jsem pro vás napsat, jak jsem se ke krajce dostala, jak mě "nítě" ovlivňují celý život...

Moje babička byla kdysi slečnou z lepší společnosti  a slušně vychovaná mladá dáma musela umět mimo jiné i plést, háčkovat, šít a vyšívat. (Mimochodem dodnes jsem nepochopila, proč si slečny vyšívaly na ložní prádlo složitý dívčí monogram, když pak jedno písmenko musely párat a znovu vyšívat…) A protože babička chtěla mít i ze svých vnuček mladé dámy, odmalinka nás vedla k ručním pracem. Pamatuji se, jak jsem jako holčička seděla ve velkém křesle a zpocenou rukou a s vyplazeným jazykem se učila zkrotit háček, jehlice a jehlu. Naštěstí geny přeskočily generaci a já zdědila trochu její šikovnosti.

Než jsem uměla první písmenka a poznala první číslíčka, zvládala jsem základy háčkování, pletení a vyšívání. Ve čtvrté tříde jsme si začali psát do jedné kolonky ruč.pr., čili ony proslulé ručprčky (pro neznalé ruční práce) a začalo trápení holčiček. Kluci na tom byli lépe, šli do dílny a mohli mlátit kladivem, řezat pilkou, či jinak se vyřádit. My holky jsme seděly způsobně ve třídě, navlékaly jehly a snažily se naučit křížkovému vyšívání, později uháčkovat řetízek a pár krátkých a dlouhých sloupků. Protože jsem tohle všechno díky babičce uměla, ručprčky jsem milovala.  Horší situace nastala, kdy jsme měly za úkol přinést si kousky látky a že si ušijeme rukavice na zimu. Pro mne nastal horor. Výsledkem byly dvě levé rukavice, u jedné jsem zašila otvor pro palec a celkově to vypadalo více než příšerně. Jehla a šití nebylo to pravé ořechové pro mne. Milovaná babička rukavice přes noc přešila a já nedostala potupnou známku. Dodnes raději omdlím nebo předstírám chromou ruku, než bych přišila knoflík nebo zašila díru. Další technikou  bylo drhání. V té době vycházel časopis Dorka v takovém krásném podlouhlém formátu a návody na drhání tam byly ve velkém množství. Uzlíky jsem zvládla velmi rychle a spolužačky mě zasypávaly prosbami o udrhání pásku, náramku nebo přívěsku. V páté třídě už místo ručprček bylo vaření, ale já doma pořád něco motala z nití, přízí a provázků.

 

A pak jsem jednou mohla jet sama do centra Prahy tramvají (předtím to bylo vždy s doprovodem nějakého dospělého, abych nezabloudila).V centru města jsem  objevila obchody jako Krásná jizba, Česká Jizba, ÚLUV a podobné. A ve výloze viselo cosi, co bylo jemné, krásně barevné, z nití a já nevěděla, jak se to dělá. Sebrala jsem veškerou odvahu a vešla jsem dovnitř a zeptala se, co to je. Paličkovaná krajka. A jak se to dělá. Paličky, herdule, špendlíky – musí na to být kurz. Doma mi striktně řekli, že nic takového poblíž nás není a že háček a jehlice mi musí stačit. No, stačily, ale pořád jsem chtěla umět paličkovat. Dokončila jsem základku, vystudovala gymnázium, dvakrát se nedostala na VŠ a nastoupila jsem do zaměstnání. Pořád jsem někomu pletla svetry, háčkovala dečky, drhala pásky, vyšívala cokoliv křížkovým stehem. A na paličkování ne a ne natrefit. V knihovnách nic nebylo, v časopisech Dorka a Praktická žena či Vlasta občas sice něco vyšlo, ale kde pak sehnat herduli, paličky, informací bylo zoufale málo. Zkoušela jsem si místo paliček omotat tužky izolepou, paličkovat na tvrdém polštáři, ale nebylo to ono. Ta hrůza, co vznikala, se nedala ani při nejbujnější fantazii nazvat krajkou.

 

A pak přišla revoluce, všechno se změnilo. Nová práce, nový stav rodinný – vdala jsem se a chvíli na to jsme se odstěhovali do Orlických hor, kousek od Vamberka. Sousedka uměla paličkovat a byla ochotná mě to naučit. Poradila, kde koupit herduli – ve Vamberku na náměstí v prodejně v muzeu. Paličky jsem našla vyhozené v popelnici – dvacet párů!!!  Stojan pod herduli vyrobil šikovný muž a sen o umění paličkovat se začal plnit. První podvinky mi věnovala sousedka, samozřejmě hlavičky, které byly tak populární.  Ale co já věděla o jiných vzorech. Pak u kontejneru ležela bedna s knihami – mezi nimi i o paličkování od paní Trandžíkové. To byl poklad. Přes den jsem na pískovišti před domem jedním okem sledovala synka, druhým okem háčkovala nebo pletla, večer jsem se učila paličkovat. Ale pořád to nebylo ono, sousedka se odstěhovala, informace opět chyběly. Co mě bylo platné, že ve Vamberku vzdáleném asi 25 km, je všechno, ale od nás nebyla žádná doprava, malé dítě jsem neměla kam odložit a autem jezdil muž do práce. Zlom nastal v době, kdy jsme vedli malého do první třídy. V Rokytnici v Orlických horách ve škole je kroužek paličkování, který vede paní učitelka Fitzková. Sice byl hlavně pro školní děti, ale dospělí také mohli chodit. A bylo to. Mohla jsem chodit do kroužku a učit se a učit. Syn zdědivší geny po mně, chodil do kroužku se mnou. A k mému úžasu se učil rychleji a lépe jak já. V kroužku jsem „objevila“ časopisy Krajka, Paličkování a další publikace, informace. První vzory jsem si překreslovala doma přes pauzák (povoláním kresličky v projekťáku jsem se živila sedm let, takže si „překopírovat“ cokoliv pro mne nebyl problém). A pak jsem si zkusila nakreslit své první vzory a upaličkovat si je. A v roce 2004 sebrat veškerou drzost a poslat první krajky do soutěží. A ejhle, krajky se líbily a získaly i první ocenění.

V roce 2006 jsem obdržela Osvědčení O absolvování zájmového kroužku "PALIČKOVANÁ KRAJKA" s výsledkem výborným, které mi udělilo Dům dětí a mládeže Rychnov nad Kněžnou.

Od doby paličkuji převážně podle svých podvinků. Podle vzorů jiných autorů  paličkuji pouze pro rodinu a na přání jednotlivých členů.